05 Zář 10 pravidel psího terapeuta
Kříženec trpasličího jezevčíka a kokršpaněla se v našem životě objevil tak trochu neočekávaně. Dvacet let totiž můj muž tvrdil, že mu žádný pes nesmí přes práh. Marně jsem se ho pokoušela přesvědčit roztomilými obrázky štěňat či argumenty o prospěšnosti psů pro soudržnost rodiny. Dokonce ani moje psí oči nezabíraly. Nepomáhaly ani prosby dětí – byl zkrátka neoblomný.
Když bylo našemu nejmladšímu asi čtyři roky, tak neustále vymýšlel, jak toho pejska přece jen vyzískat. „Mami,“ prohlásil jedou vítězoslavně, „už vím, jak to uděláme s tím pejskem. Prostě si ho přivedeme domů – a tatínek si ho oblíbí!“ K takovému úskoku jsem se však uchýlit přece jen nechtěla.
Když ale před třemi lety náš starší syn začal mít pubertálně smutné nálady a zároveň měl novou vlnu touhy po psovi, snažila jsem se manželovi vysvětlit, že právě teď je ta správná chvíle pro pořízení našeho psího terapeuta. A tentokrát, protože zázraky se dějí, zazněla překvapivá odpověď – „No tak jo, no.“ Následovalo horečné prohledávání stránek různých útulků a za několik hodin jsme se synem vyrazili. Znáte to, železo se musí kout a co kdyby si to táta rozmyslel. A když najdete fotku tak rozkošného pejska, tak na co čekat.
Když nám asi osmiměsíční štěně předávali, začala jsem trochu pochybovat, jestli byl útulek opravdu dobrý nápad. Dostali jsme do náruče stvoření, které se strachy klepalo jak osika. Prý ho našli někde s jeho štěněcím bráchou zavřeného, zanedbaného.
Po cestě domů syn plakal štěstím a pejska ujišťoval, že se u nás bude mít dobře a už mu nikdo ubližovat nebude. Dal mu jméno Loki – vskutku skvělé jméno pro psa z křesťanské rodiny.
Malý deprivant strávil prvních čtrnáct dnů pod sedačkou a vylézal jen na žrádlo. Když jsme ho vzali na procházku, nevěděl, co má dělat, na něco takového nebyl vůbec zvyklý. Statečně držel a svěrače uvolnil vždycky až doma. Tak to šlo tři měsíce. Tatínek opravdu neměl důvod si ho oblíbit. Dokonce vykřikoval, že ho půjde vrátit – všem nám bylo jasné, že jsou to jen plané výhrůžky. Loki si nás totiž všechny podmanil svým oddaným výrazem, mazlivou povahou a neuvěřitelnou vděčností, tak typickou pro útulkáře. Venčit se nakonec naučil a pochopitelně jsme podnikli řadu pokusů o další výcvik. Těm s přitroublým výrazem statečně odolává a místo toho si vycvičil on nás.
1. Jsem deprivovaný chudáček, proto odmítám spát sám. Koukejte mě pustit do postele.
2. Jde se ven. Ne, nezajímá mě, že jsou čtyři hodiny ráno.
3. Co máš dobrýho? Dáš mi to? Hned? Jsem přece roztomilej!
4. Co spadne na zem je moje. Akorát ty šlupky od brambor si nech.
5. Když štěkám, protože se na chodbě něco šustlo, zachraňuji vám tím život. Už to konečně pochopte.
6. Tak dobře, obličej ti lízat nebudu, ale nohy jo.
7. Drbej. Drbej. Drbej. A taky drbej.
8. Venku prší. Jdeme ven.
9. Můžeš se snažit mě přivolat. Někdy ti vyhovím.
10. Ne, toho odrbanýho smradlavýho plyšáka mi nevyhodíš. Ani když ti ho budu strkat do postele.
Loki si nás zkrátka ochočil levou zadní. Rodinnou soudružnost poněkud narušuje, protože se nikomu nechce ho venčit. Dle předpokladů nám ale věrně oplácí terapeutickými službami. Manžel vytrvale tvrdí, že ho nesnáší. A děti se náramně baví, když přistihnou svého tatínka, jak Lokiho tajně hladí a něžně ho oslovuje „No jo, ty náš troubo…“