08 Pro Co udělali moji rodiče správně?

Velice často se setkávám s tím, že lidé mluví o tom, co se jejich rodičům nepovedlo, jak jim ublížili nebo co se snaží u svých dětí dělat raději jinak. Někdy jsou to dokonce velice smutné příběhy. I já bych zvládla dát dohromady seznam toho, co bych mohla rodičům vyčítat. Na druhou stranu, většina rodičů (vynecháme-li případy, kdy rodiče děti týrají), udělala alespoň něco správně – a napadlo mne, že je možná na čase jim přiznat také díl zásluh na tom, že z nás vyrostli skvělí lidé…

Položila jsem tedy několika lidem otázku: Co tví rodiče udělali správně? Ne pro všechny to byl snadný úkol a děkuji jim proto, že tuto výzvu přijali. A abyste neřekli, že jsem se z toho sama vyvlékla, tady je nejprve moje odpověď.

Velkorysost a odhodlání dostát pravdě

Rodiče mi předali pocit, že rodina má držet při sobě. Také mi dali zažít, že když se něco opravdu hodně podělá, nenechají mě v tom.

A jak se s výzvou popasovali mnou oslovení přispěvatelé?

Několik z nich uvedlo, že jsou rádi, že jim rodiče všechno nedovolili. Jakub Říha (24) to komentuje: „Věcí, které moji rodiče udělali správně, je určitě mnoho. Vtip je v tom, že když jsme malí, tak se nám jako správné nezdají. Jsem proto rád, že mě nenechali jít na imatrikulaci v primě na gymplu v tričku a v džínách, nebo že mi nekoupili všechno, co jsem chtěl. Zkrátka, že mi uměli říct „ne“.“

David Ptáček (23) zase ocenil, že ačkoliv mu rodiče dokázali trpělivě domlouvat, v některých výjimečných situacích použili i důraznější výchovné prostředky, a vtipně poznamenal, že „Vařečka je v určitém věku jako Raffaelo: řekne více než tisíc slov.“

František Krupička (48) o své mamince – samoživitelce říká, že je moc hodná a snažila se o něho starat co nejlépe, neměla to ale vůbec jednoduché. Jejich vztah se prohloubil poté, co oba uvěřili: „Uvěřila v Boha krátce potom, co jsem uvěřil já, a byla dlouhou dobu jediná z rodiny, která mě podporovala v mém životě s Bohem. Kdykoli jsem dělal nějaká rozhodnutí víry, tak pro mě bylo důležité, co na to ona říkala. A ona mě vždycky podpořila i v těch nejbláznivějších Božích dobrodružstvích a modlila se za mě.“

Každý máme za sebou jiné dětství, pro každého z nás je důležité něco trochu odlišného. Vydejte se se mnou teď na návštěvu do příběhů několika různých lidí, kteří přijali mou výzvu a napsali mi, co jejich rodiče udělali správně.

Nedali na předsudky

Alena s diplomem

Alena Dobrovolná (41)

Když přemýšlím nad tím, co dělali moji rodiče opravdu správně, napadá mě hlavně to, že mě nechali, abych si vyzkoušela různé věci, i když bylo jasné, že mi nemusejí jít.

Díky tomu jsem se například začala učit na zobcovou flétnu, i když to se špatně pohyblivou rukou moc nevypadalo na to, že by z téhle aktivity mohlo vyplynout něco užitečného. Nakonec jsem léta hrála ve flétnovém orchestru a dnes mě muzika, ačkoli nejde o hraní na flétnu, zčásti živí.

Rodiče nedali na předsudky o tom, co bych jako postižená osoba měla nebo neměla dělat, a naučili mě, že zkusit můžu cokoli – a bude jen na mně, jestli v dané věci budu pokračovat, nebo ne.

Láska k pravdě, respekt k druhým

Mikuláš v kočárku, s tátou a sourozenci.

Mikuláš Zoubek (59)

Měl jsem dobré a milující rodiče.

Můj otec mě naučil milovat poznání, pravdu a diskutovat o tom. Také mne vedl k tomu, abych si vážil i těch lidí, s jejichž názory nesouhlasím. Navíc mě naučil nést zodpovědnost za svět, ve kterém žijeme.

A má matka mě naučila všímat si obyčejných a přehlížených lidí.

Svoboda projevovat emoce

Lucka s maminkou

Lucie Bencová (43)

Máma udělala spoustu věcí správně a tátu zastoupil děda. Smáli se se mnou a nechali mě se vztekat, brečet a křičet. Naučili mě poznat houby a kameny a jak ochočit zvířata. Číst v létě veselé knížky nahlas všem na chalupě, v jedné místnosti, kde jsme všichni spali. Naučili mě, že Bůh existuje. Když něco neudělali správně, tak se mi omluvili. Nestrašili mě. Říkali mi pravdu o komunistech a zároveň, že mladý ruský voják je jen člověk a nemůže za to, že je tady. Když není doma nic sladkého, můžeš si to upéct či najít skrýš u dědy v pokoji, kde se vždycky našly aspoň karamely či lesněnky. Pokud někdo u nás zazvoní, může u nás přespat. Jezdili k nám cizinci a jen u nás zazvonili a řekli, že jsou známí od tety. A my děti jsme jim vyklidili pokoj. Někteří z nich byli křesťané a možná i pašovali literaturu. A nechali nám většinou bonbóny, žvýkačky a občas i tričko – a tak jsme z toho taky něco měli.

Důvěra, sebezpytování, vzájemná úcta

Marek jde do první třídy

Marek Prosner (51)

Rodičům bylo v době mého narození 48 a 35 let a měli tedy již vysokou míru lidské zralosti. Maminka je původem Polka a nevědomky mi nastavovala jiný způsob myšlení, než jaký byl a je v mém okolí běžný.

Otec mi důvěřoval, pouštěl mě k opravám různých domácích přístrojů, auta a podobně. Samozřejmě to zkraje dělal vždy se mnou, ale pak už mi dal volnost. Tím jsem se naučil zručnosti, současně i trpělivosti a smělosti jít do věcí, které mě přesahují.

Co se týče maminky, vždy mě vedla k tomu, abych si dával pozor především na sebe, na své srdce, na svůj život, zda je v pořádku.

Celých padesát let drželi spolu. Maminka se nikdy „neotřela“ o tatínka nějakou kritikou nebo pohrdáním a tatínek měl mamku vždy, opravdu vždy ve velké úctě. Stejně tak o svých rodičích mluvili vždy s respektem a úctou.

Uvedení do reality a práce na vztahu

Bosatá Aneta

Aneta Celbová (29)

Když jsem se chystala poprvé do školy, vzal mě táta do cukrárny. Tam mi vysvětlil, že  existují lidé, kteří si myslí, že Bůh neexistuje, a že se mi možná bude kvůli mojí víře v Boha někdo smát, ale že si s tím nemusím dělat starosti, protože mám pravdu.

Zvláště mi kladl na srdce, abych se ve škole zastávala slabších a hájila ty, kterým se bude někdo posmívat. Vzhledem k tomu, že jsem nechodila do školky, byl pro mě takový výlet do cukrárny naprosto zásadní. Jinak by se mi asi úplně nedařilo skrývat svůj údiv před lidmi, kteří tvrdili, že Ježíš nikdy nežil.

V pubertě naši hodně pracovali na našem vztahu, i když já jsem tehdy ani nevěděla, jestli o něj stojím. V průběhu těch několika let se mi na stole objevovaly povzbudivé a děkovné dopísky, kartičky s biblickými verši a přáními hezkého dne, tatranky a čokoládky. Často nepodepsané, což jsem ocenila, protože jsem pak nemusela děkovat.

Čas od času, když jsem přišla v nějakém novém kusu oblečení, který jsem si koupila navíc ze svého, pronesl nějaký rodič: „to se mi líbí, to platím,“ a proplatil mi to.

Pohostinnost, pracovitost, opravdová víra

Rodiče Heleny na oslavě narozenin

Helena Cvejnová (59)

Moji rodiče se nepřidávali ke kritice, sami nekritizovali, poukazovali na ty dobré věci – „lámali hroty“.

Byli pohostinní, nikoho nenechali stát za dveřmi, když přišel třeba jen něco vyřídit. Byli ochotní pomoci a snažili se povzbuzovat. Byli pracovití, spořiví a uměli dobře hospodařit. Viděli význam vzdělání a zážitků před materií a luxusem a umožnili všem svým čtyřem dětem vysokoškolské vzdělání a různé cestovní a kulturní aktivity. Neslyšela jsem od nich jediné sprosté slovo. Snažili se udržovat širší příbuzenské vztahy.

Ve víře byli opravdoví v neděli i ve všední den a byli v církvi aktivní v různých službách. Bylo pro ně prioritou umožnit svým dětem zúčastnit se různých církevních dorostových a mládežnických akcí.

Praktické dovednosti, zájem o život a vytrvalost

Radka v sedmi letech

Radka Novotná (50)