25 Kvě Co je to vlastně ta supervize?
Když někomu řeknu, že pracuji jako supervizor v pomáhajících profesích, většinou je reakcí mírný zmatek v očích a k tomu uznalé pokývání hlavou. Zmatek – protože většina lidí netuší, co tato práce vlastně obnáší, a uznalé kývání – protože „supervize“ zní „super“ důležitě. Další možnou reakcí je „co je tohle zase za výmysl“, „to je zase nějaké nařízení EU?“ případně „to jsem nikdy nepotřeboval a potřebovat nebudu“.
Co to tedy vlastně ta supervize v pomáhajících profesích je?
Když se pouštím do vysvětlování toho, co to ta supervize tedy je, většinou začnu tím, co supervize není. Není to kontrola či nástroj buzerace zaměstnanců. Není to ani psychoterapie, byť může používat některé podobné techniky. A není to ani způsob, jak supervidovaného posuzovat nebo hodnotit.
Supervize je nástroj profesního růstu především v pomáhajících profesích. Mezi ty lze zařadit například sociální pracovníky, zdravotníky nebo pedagogy. Já sama nejčastěji pracuji se sociálními pracovníky (případně studenty sociální práce), s učiteli a s církevními pracovníky. To vše jsou profese, které jsou ve zvýšené míře vystaveny riziku vyhoření. Vyhoření přichází jako důsledek chronického stresu, neustálé nutnosti být druhým k dispozici a tendenci pomáhajících profesionálů zapomínat na své vlastní potřeby. Supervize je jedním ze základních preventivních způsobů, jak lze vyhoření předcházet.
Počátky supervize u nás můžeme vysledovat již v 60. letech, kdy se začala objevovat v souvislosti s psychoterapeutickými výcviky. Teprve v 90. letech se postupně začala rozšiřovat i do jiných oborů, především pak do sociální práce. Na školách, kde se učí sociální práce, je dokonce v rámci praxe povinnou součástí vzdělávání.
Superviznímu setkání rozumím jako vytváření bezpečného prostoru, ve kterém může klient otevřít své pochyby a tápání, očistit se od negativních emocí, které výkon pomáhající profese nutně přináší, a získat určitý nadhled. Neříkám svým klientům, co mají dělat – věřím, že oni sami jsou těmi nejlepšími odborníky na svou situaci. Pomáhám jim tedy, aby našli svoje řešení, a to i tehdy, kdy bych já sama třeba volila jiné. Můžeme se také zabývat nějakým konkrétním případem z klientovy praxe, se kterým si neví rady a hledá pro něj nové cesty. Jako supervizor tedy poskytuji podporou těm, kdo sami pomáhají druhým.
Supervize může být individuální nebo skupinová, dělám oba typy a každý z nich má své výhody. Při individuální supervizi může být pro některé supervidované snazší otevřít nepříjemná témata. Ve skupinové supervizi zase supervidovaný získá náhled na své téma od více lidí, z různých úhlů pohledu.
Při supervizi ráda používám různé kreativní metody. Pro reflexi emočního naladění někdy využiji například obrázků počasí. Na začátku setkání si supervidovaní vyberou dva obrázky – jeden, který vyjadřuje jejich aktuální rozpoložení, druhý, který ilustruje to, kam by se během supervize rádi posunuli. Na konci vybírají třetí obrázek, který odpovídá tomu, jak se cítí v závěru supervize.
Tady je příklad komentáře jedné supervidované k obrázkům (použito se svolením): „Na supervizi jsem dorazila unavená a hrozně rozlítaná. Očekávala jsem, že po supervizi se budu cítit skvěle a také že konečně pojedu domů a odpočinu si. Ve skutečnosti ale byla ta zkušenost mnohem barvitější a bohatší, takže únava šla úplně stranou a měla jsem nad čím přemýšlet ještě dost dlouho.“
Pro některé problémy se hodí tzv. sochání situací či hraní rolí. Využít lze také různé projektivní metody, kdy téma s klientem zpracovávám pomocí zástupných předmětů – v tomto případě plastových zvířátek. Hodí se především pro zorientování se v situacích, ve kterých hrají roli vztahové problémy mezi jednotlivými aktéry.
Další mou oblíbenou pomůcko jsou post-it papírky neboli lepíky. Jsou skvělé na brainstorming, třídění témat atd. Někdy používám myšlenkové mapy. Například při jedné supervizi s dálkovými studenty, kteří již všichni pracují v sociálních službách, jsme narazili na téma hledání dobrého zaměstnavatele. Tak vznikla tato myšlenková mapa.
Ne všechny techniky supervize lze použít pro každého. Pro některé jsou například zvířátka oblíbeným způsobem, jak zpracovat svůj problém, jiné znejisťuje a vyhovují jim „uchopitelnější“ formy supervize. Postupně se učím mít odhad pro to, co kterému supervidovanému bude nejlépe sedět.
Kromě skupinové a individuální supervize mám občas možnost dělat také supervizi týmovou. Té se účastní členové týmu jedné organizace a můžeme se zabývat např. stmelením týmu, nastavením priorit, vizí, vyjasněním rolí a kompetencí atd.
V čem všem tedy může supervize pomoci?
- v reflektování práce s klienty
- při vyjasňování hranic ve vztahu s klientem
- v řešení problémů ve vztazích na pracovišti
- mapování osobních zdrojů
- v rozboru náročných situací s klientem
- v odhalení vlastních silných a slabých stránek a způsobů, jak s nimi pracovat
- když se objeví pochybnosti či etická dilemata
- a mnoho dalšího…
Závěrem
Věřím ve schopnost svých klientů najít vlastní cesty, vlastní řešení, která jsou pro ně užitečná a která jim tedy budou fungovat. Supervize je někdy pro obě strany náročný proces, těší mne ale, když supervidovaní odchází s tím, že se jim situace zpřehlednila, že ví, jaké udělat další kroky, že se jim podařilo uchopit a zpracovat negativní emoce, nebo že vidí naději v případu, který se jim zdál beznadějný.
Máte dojem, že supervize by mohla být v něčem užitečná i vám? Třeba se při ní můžeme potkat.