12 Dub Věci, které neříkat rozvedeným
Každému z nás se může stát, že bude v roli příbuzného či přítele někoho, kdo se rozvádí. Aby bylo jasno, raději předesílám, že jsem zastánce toho, že manželství je potřeba brát vážně, je pro mne posvátné a stojí za to bojovat za jeho zachování. Rozvod neberu na lehkou váhu. Ale zodpovědnost mám v tomto směru za svoje manželství. Ostatním mohu v tomto směru fandit, být jim oporou, ale nemohu za ně dělat jejich rozhodnutí.
Všimla jsem si, že z nějakého důvodu je dost rozšířená představa, že se lidé rozvádějí z jakési lehkovážnosti. Ovšem lidé se rozhodnou pro rozvod z různých důvodů. Někteří proto, že získají dojem, že se „spletli“ a nevzali si toho pravého či pravou. Jiní jsou zklamáni ve svých očekáváních od manželství jako takového. Další se nechají zahltit každodenními starostmi natolik, že ztratí vnitřní kontakt s tím druhým. Jiní lidé odcházejí z manželství z důvodu, že se vztah stal neúnosným například kvůli domácímu násilí či alkoholismu partnera. A řada lidí se rozvádí nedobrovolně – protože je ten druhý opustil. Zvláště na ty jsem myslela při psaní tohoto článku.
Jako i v jiných náročných životních situacích, i tato je přímo magnetem na nevhodné otázky a komentáře – a i já jsem, přiznávám, řadu z nich někdy vypustila z pusy. Podívejme se na některé z nich.
Děkuji všem, kteří měli odvahu se se mnou podělit o své zkušenosti.
A proč to vlastně vám dvěma nevyšlo?
Eeee… cože je vám po tom? Chcete slyšet špinavé detaily? Nebo proč se vlastně ptáte?
Zkusili jste si promluvit?
Tak to přece funguje v amerických filmech – stačí si promluvit a puf! problémy zmizí, rozvod je zažehnán. No, realita je poněkud jinde.
A byli jste na manželské terapii?
Je několik možností. Buď na ní byli a nepomohlo to. Nebo ne, protože ani jeden z nich z nějakého důvodu nechtěl. Nebo nechtěl jeden z nich. Pravděpodobně ale vaše otázka nic nezmění. Zkuste se raději soustředit na to, jak můžete pomoci tady a teď.
A snažil/a jsi se dost?
Většina lidí se snaží, jak nejlépe dovede. Ti, co se nesnaží, stejně nepřesvědčíte, aby se snažili. Takže proč se vlastně takhle ptát? Navíc – snažit se jaksi musí obě strany, jinak je to marný, vyčerpávající boj.
Přitom vám to na svatbě tak slušelo
Žel to nemá nic společného s tím, zda vztah vydrží. Rozvod není záležitost pouze ošklivých.
Věděl/a jsem, že to špatně dopadne
Rozvádějící se člověk nepotřebuje řešit vaši vševědoucnost. Také si může začít klást otázku, proč jste ho nevarovali, než do manželství vstoupili?
Stejně to je blbec/kráva
To už si dotyčný dost možná myslí také. Ale zvláště, pokud jsou ve vztahu děti, bude potřebovat najít cestu, jak s tím druhým vycházet bez nadávek.
Jak sis takového blbce/krávu mohl/a vzít?
Velice podobné výše uvedenému, navíc to vašeho blízkého pasuje do role ještě většího pitomce.
A nechceš si to ještě rozmyslet?
Tento dotaz je zvláště vypečený v situaci, kdy ženu opustil muž kvůli milence.
Ty se máš, můžeš začít znovu
A cože přesně tu je k závidění? Boj o svěření dětí do péče? Neustálé sebeobviňování, co jsem mohl/a udělat lépe? Nový začátek není nic snadného.
Slyšel/a jsem o ní/něm, že…
Rozvádějící se člověk opravdu nechce slyšet nejnovější drby o svém ex.
A jak se má…? Pozdravuj ho/ji!
No přesně po tom dotyčný touží…
Všude je něco, nesmíš být tak náročný/á
A jak víte, že byl váš blízký příliš náročný? Podle čeho jste to posoudili? A proč máte potřebu tak bagatelizovat důvody, které vedly k rozvodu?
Vina je vždy na obou stranách
A nebo taky ne. A toho kdo se skutečně snažil, jak nejlépe dovedl, takový komentář jistě potěší – působí tak, že si za to vlastně může sám.
Rozvod nebyla situace, kdy jsem dokázala zůstat emočně nad věcí a klidná. A to jsem nikdy nebyla cholerik ani nevyrovnaná. „Vina je na obou stranách“ je obecná věta, která mi byla v době rozvodu k ničemu. Já se rozvádět nechtěla, manžel si tehdy našel jinou, lepší. Veškerou svou energii jsem věnovala snaze proplout tímhle obdobím tak, aby to co nejméně zasáhlo dcery, a abych udržela s manželem věcně korektní vztah, což se podařilo. Ale stálo mě to opravdu hodně, držela jsem se tvrdě na uzdě – a byl to, podle mého, jeden z hlavních faktorů, proč u mě později propuklo autoimunitní onemocnění. Veškerý hněv, který se mi nepodařilo odložit v modlitbě a rozhovorem s dobrými kamarádkami, jsem směřovala do sebe.
Ještě někoho potkáš
No, a nebo taky ne. Jste snad věštec či vědma? Navíc, vrhnout se co nejrychleji po hlavě do nového vztahu není nejspíš to nejchytřejší, co udělat.
A mysleli jste na děti?
Ne, nemysleli. Jsou to sobečtí rodiče, co myslí jen na sebe…. Ehm. Ano, existují rodiče, kteří bezhlavě „následují své srdce“ a na děti se úplně vybodnou. Většina normálních rodičů ale dost důkladně zvažuje, zda přistoupit k rozvodu, protože jsou si jeho negativního vlivu na děti dobře vědomi.
A proč jsi s ní/m měl/a ty děti?
Nejspíš proto, že dotyčný věřil, že vztah bude fungovat. A navíc – zpětně to asi nezmění. Nebo má snad děti zastřelit na úsvitu?
To je špatné, že spolu máte děti…
… takhle se ho/jí nikdy nezbavíš. Pardon? Říci něco takového je pro rozvedené opravdu zraňující. Děti jsou přece požehnáním tak jako tak.
Co raději pomoci?
„Naslouchající kamarádku“ považuji pro ty, kdo procházejí rozvodem, za požehnání.“
- Mějte porozumění pro zármutek, kterým dotyčný prochází.
- Buďte opatrní s radami. Pokud možno si je nechte pro sebe, nejste-li tázáni.
- Vezměte děti ven, buďte tou bezpečnou osobou, se kterou mohou mluvit o svých pocitech – ale pouze, pokud samy chtějí. Nepomlouvejte ani jednoho z jejich rodičů, nevyptávejte se jich na detaily kolem rozvodu.
- Pozvěte dotyčného někam s partou lidí, se kterými je mu dobře a kteří se nebudou rýpat v jeho situaci.
- Dejte najevo, že jste ochotní naslouchat. Ano, je to otřepané… ale pomáhá to.
- Nestavte se za každou cenu na něčí stranu.
- Poskytněte praktickou pomoc – třeba se stěhováním.
- Myslete na svého blízkého během svátků, je možné, že bude potřebovat extra pomoc.
- Zvěte je dál na návštěvy a oslavy tak, jako dřív.
- Buďte upřímní. Pokud vidíte, že váš blízký dělá něco, co je skutečně špatný nápad, řekněte mu to. Ale stačí jednou.
- „Neboj, zvládneš to!“ „Držím palce.“ „Pojď na kafe.“ „Vezmi děti a pojeďte s námi na chatu.“ „Jsi skvělá ženská.“ „S čím ti můžu pomoct?“ „U nás jsi vždycky vítaný/á.“
Závěrem
Nemusí se nám třeba dvakrát pozdávat důvod, pro který se náš blízký rozvádí. Může nám připadat, že přistoupil k tomuto kroku unáhleně, nezodpovědně, nerozumně. Ale je potřeba si připustit, že ne zcela dokážeme dohlédnout, co se přesně v daném manželství odehrálo.
Nemusíme nutně být nadšení z něčího rozhodnutí, nemusíme toto rozhodnutí ani nějak zvlášť podporovat, ale můžeme být druhému na blízku a můžeme se zdržet rychlých soudů. A také představy, že „nám by se to nikdy stát nemohlo“.