Hry našeho dětství

Přestěhovali jsme se tehdy ze vsi u Zlína zpátky do Prahy, kterou jsem do té doby znala z návštěv u babiček. Nastoupila jsem uprostřed školního roku do nové školy na Letné a najednou jsem zjistila, že najít si kamarádky není vůbec snadná věc. Když se ale pak šlo během přestávky před odpoledním vyučováním na hřiště kousek od školy, zavětřila jsem příležitost. Ty dvě holky, ke kterým jsem se přifařila, si nesly pro mě novou záležitost – skákací gumu. Milostivě mě vzaly do party a s údivem zjistily, že jsem touto skvělou hrou zcela nepolíbená. I jaly se to mě, balíka z Horní Dolní, učit: jedničky – guma po kotníky, dvojky – guma do půlky lýtek, trojky – guma po kolena… končilo to snad někde u krku nebo co.

Pamatujete na hry našeho dětství? Cukr-káva-limonáda, Honzo, vstávej, škatulata batulata, schovka, slepá bába… Tyhle jsem hrála nejčastěji já.

Hutututu

Je to adrenalinová hra, při které pěkně proluftujete plíce. Mně se vyplatilo, že hraju na flétnu a umím tedy nabrat dost vzduchu. Hřiště se rozdělilo na dvě poloviny a děcka na dvě družstva. Jedno družstvo vyšle svého zástupce do nepřátelského území. Ten se snaží co nejvíce členů druhého družstva dotknout a tím je přesunout na své území. Má to ale háček: celou dobu musí říkat „hutututu…“. Pokud mu dojde dech, než se stihne vrátit na své území, musí zůstat na opačné straně. Protivníci se mu navíc snaží v návratu zabránit.

Přebíračka

Hra, kterou najdete po celém světě. Přebíračku najdete nejen v Evropě, ale i v Japonsku, v Ghaně či u jihoamerických indiánů. Kšandy, kolíbka, voda… Největší frajerky hrály přebíračku při vyučování pod lavicí!

Krvavý koleno

První hodina odbila, lampa ještě svítila… Druhá hodina odbila, lampa ještě svítila… Prosím vás, že nejsem jediná, kdo se při téhle hře doopravdy bál? A ta maminka, co postupně obětuje své děti ve prospěch těch ostatních… Horor!

Vybíjená

neboli vybika, jistě netřeba popisovat. Pro mě děsivá záležitost, neboť jsem vždycky měla z letícího míče hrůzu. Co když mě to praští? A chytit to? Co když mi to zlomí prsty? Měla jsem dvě strategie, jak tuto hru hrát.

Strategie 1: Nechat se co nejrychleji vybít, ať už mám tu ránu za sebou. Následně si u hřiště trhat kytičky, kreslit do písku, později vesele na lavici klábosit s dalšími obětmi tohoto agresivního šílenství.

Strategie 2: Míč jsem chytat neuměla a ani jsem s ním neuměla mířit na protivníky, ale uměla jsem se mu velice dobře vyhýbat. Tedy dobře – byla jsem v tom přímo mistr. Strategie tedy spočívala v tom se vyhýbat co nejdéle, aniž bych se ovšem namáhala dělat cokoliv jiného. Velice často jsem vydržela až do konce hry, kdy jsem zbyla na jedné straně já a na druhé také jeden hráč. Hra se pak vlastně nedala ukončit. Já neuměla házet a ten druhý mě zas nemohl trefit. Tuto strategii jsem volila v případě, že jsem měla chuť se tak trochu pomstít spolužákům, kteří mě, jako vždy, vybrali do družstva jako poslední.

Lodě, piškvorky, území

Oblíbené hry na čtverečkovém papíře. Podobně, jako přebíraná, jsme ji bez rozpaků hráli i při vyučování. Nejraději jsem měla hru území, i když jsem se svou spolužačkou z lavice vždycky prohrála. Lodě hraji dodnes se svými dětmi. Akorát tedy ne při vyučování.

Tleskací hry

Ve dvou se vymyslela tleskací sestava a do toho se říkala nějaká praštěná básnička. Oblíbená byla například Rybana:

Rybana jede na koni a šátkem zamává. pá pá pá
Vinetou jí dohání a dopis předává. ná ná ná
V dopise je napsáno miluji tě Rybano a chci ti pusu dát. mu mu
Rybana se otačí a říka : né,né,né,né… můj tátá dělá v JéZéDé a vy ste vrahové krr krr

A jak že to dopadlo s tou skákací gumou? Holky se fakt snažily, ale moje dovednost jaksi skončila u dvojek, občas se mi podařily trojky… A vlastně nechápu, proč to těm holkám nestačilo.

Jaké hry jste hráli vy? Umí je vaše děti?

A jestlipak jste se taky báli krvavého kolene?

[wysija_form id=“2″]