23 Bře Věci, které neříkat lidem s handicapem

• Děkuji Aleně Dobrovolné za tento článek, který napsala pro mezi řečí. Alena je lektorka cizích jazyků a zpěvu, překladatelka a tlumočnice, organizátorka benefičních koncertů a pěveckých workshopů, milovnice kabelek a klobouků.

Žiju s postižením a nemám na výběr. Neuměla jsem se správně narodit. Když jsem se drala na svět, něco se pokazilo, já se přidusila a nedostatek kyslíku způsobil poškození mozku. Špatně se mi chodí a abylimpiády, tedy soutěže v manuální zručnosti, které se tak často pořádaly na táborech, když jsem byla malá, jsem upřímně nenáviděla. Děravé ponožky nekompromisně vyhazuju a hrách zásadně nepřebírám. Protože mi nefunguje správně koordinace svalů, které hýbou očima, špatně vidím, a když jsem unavená, trochu (přesněji řečeno trochu dost) šilhám.

Lékaři tomu říkají mozková obrna. Pro většinovou společnost jsem „divná“. Je na mě na první pohled vidět, že se mnou něco není v pořádku.

Vystudovala jsem dvě vysoké školy. Pracuju na volné noze a k tomu se věnuju pořádání dobročinných koncertů. Mám ráda pěkné oblečení, hudbu, knížky, barevné kabelky a taky čokoládu.

Jsem divná?

Když žijete s handicapem, které je na první pohled vidět, často zápasíte s prvním dojmem, který na lidi děláte. Všichni podvědomě hledáme krásu a symetrii, běžný vzhled. Odchylky znervózňují. Není to překvapivé. Ale není vždycky snadné poslouchat dotazy a poznámky druhých lidí.

 

Umíš číst?

To se mne zeptala jedna cizí paní na ulici. Bylo mi v té době asi třicet. Ano, umím. Teda umím to vlastně jen trochu. Arabské písmo nepřečtu a totéž platí o obrázkových písmech, například o čínských nebo japonských znacích…

Lidé s fyzickým postižením bývají často normálně nebo i nadprůměrně inteligentní. S tím, jak fyzicky zdatní jsou, inteligence nesouvisí. Jsou třeba i lidé, kteří mají velký problém s řečí a tím pádem i s komunikací s okolím, ale s jejich inteligencí postižení neudělalo nic.

Není tedy slušné se k handicapovaným chovat jako k malým dětem, mluvit s jejich průvodci místo s nimi, tykat jim a ptát se na věci, na které byste nechtěli odpovídat sami.

Fyzické postižení není vždy spojené s postižením duševním.

 

Na tu paní se nekoukej

Jindy jde kolem maminka s dítětem, dítě se na mě udiveně dívá a maminka pronese „na tu paní se nekoukej, je to ošklivé.“

Co? To? Já? To myslí mě? Proč neřekla třeba: „Paní trochu těžce chodí.  Podívej, jakou má krásnou kabelku.“?

Když chcete dětem vysvětlit, že jsou někteří lidé postižení, neříkejte nic o ošklivosti a odlišnosti. Zkuste naopak najít v daném okamžiku na postiženém člověku něco hezkého, co s jeho handicapem nesouvisí.

 

Jste skvělá, že chodíte do práce

To prohlásila při celkem běžné návštěvě jedna moje paní doktorka. Zaskočila mě. Co je na tom, že chodím do zaměstnání, skvělého a výjimečného? Mám na svou práci kvalifikaci, těší mě a problém s chůzí mě v ní neomezuje. Do práce chodíme všichni, pokud chceme mít na nájem, jídlo a na prázdniny v Římě například.

Co byste si pomysleli, kdyby někdo něco takového řekl vám? Že jste úžasní, protože chodíte do zaměstnání každý den? Nejspíš byste si pomysleli, že se dotyčný nejspíš zbláznil.

Prosím, neobdivujte postižené lidi za to, že zvládají obyčejné věci. Nějak si s nimi zkrátka poradit musíme.

 

Ty se máš, dostáváš dávky

Představa, že postižení lidé jsou finančně zajištění díky invalidnímu důchodu, je dost zcestná. Ve skutečnosti může být invalidní důchod z nějakého důvodu tak nízký, že do práce prostě chodit musíte, pokud tedy nechcete spát pod mostem a stravovat se výhradně na dobročinných akcích Armády spásy. Mně chodí něco kolem tří tisíc korun a k tomu 400 korun za měsíc jako příspěvek na dopravu osobním autem. To nestačí ani na zaplacení fyzioterapie, kterou potřebuji a kterou zdravotní pojišťovna nehradí v rozsahu, v kterém je pro mě užitečná.

Postižení lidé mohou (a často také musí) chodit normálně do zaměstnání. Není to tedy důvod k údivu, případně ke komentářům typu: „to musíš mít dohromady s důchodem ale hodně peněz, ne?“

 

Jsi pro mne takovou inspirací!

Pocit zdravých lidí, že postižení jsou na světě od toho, aby ty ostatní nějak inspirovali, je problematický.

„Ještě, že Tě máme,“ prohlásil o mě kdosi z mých známých. „Můžeme se na tobě učit trpělivosti a tak vůbec.“ Ta poznámka mě ranila. „Pane Bože,“ pomyslela jsem si, „nemohl by sis jako učební pomůcku pro ty lidi najít někoho jiného? Na mě už je to dlouhé. Jsem unavená. Hodně času a energie, kterou já věnuju rehabilitaci, ostatní dávají jiným věcem, třeba rodině nebo koníčkům. A Pane, ty kalhoty, které jsem minulý týden při pádu zničila, jsem měla moc ráda. Muset nakupovat pořád dokola nové oblečení mě stojí moře peněz. Není to fér. Najdi si na tu svou výuku někoho jiného. Prosím.“

Handicapovaný člověk samozřejmě může být inspirací pro své okolí.  Tvrdit ale, že je někdo postižený proto, aby to pomohlo ostatním, je poněkud zcestné. Tak nějak mimochodem totiž tenhle názor upřednostňuje potřebu inspirace zdravých lidí před mnohem základnějšími potřebami nešťastníka, který měl tu smůlu, že se „neuměl narodit“, nebo třeba úplně nešikovně spadl ze stromu, nepřemýšlel, když skákal do řeky, či byl ve špatný okamžik na špatném místě. Jinými slovy, takový postoj říká postiženému něco jako: „Nemůžeš chodit, protože Bůh (nebo snad okolnosti? osud?) chtěl, abychom my chodící měli v životě nějakou inspiraci.“ Slyšíte v tom tu absurditu? Postižení lidé nejsou na světě proto, abyste se vy, kterým „nic není“, dokázali lépe vyrovnat s vlastními problémy či si poradit sami se sebou.

 

Závěrem

Občas se společnost pohybuje ve svých názorech na postižené lidi právě mezi výše uvedenými polohami – buď je člověk s postižením chudák, nebo hrdina. Někdy k tomu přispívají i samotní postižení. Je vážně těžké mezi těmito extrémy žít.

Nejsem chudinka, kterou je potřeba za všech okolností zachraňovat.

Nejsem ale ani hrdinka, která vždycky všechno zvládne, za všech okolností je statečná a inspirující.

Jsem divná? Nejsem. Jsem vlastně úplně obyčejná.

Na otázku, jak se chovat k lidem s postižením, myslím ze všeho nejlíp odpovídá Bible, když říká, že se k lidem máme chovat tak, jak bychom chtěli, aby se oni chovali k nám.

 

Chcete vědět víc?

Mrkněte na Alenin blog

Autorka tohoto článku Alena Dobrovolná má vlastní blog s názvem Alenka v kraji terapie. Najdete na něm jak články o každodenním životě s postižením, které jsou psané otevřeně a tak trochu s černým humorem, zároveň s nadějí a optimismem. Dále si zde můžete přečíst články o autorčině vášni – gospelovém zpěvu a jeho začátcích v ČR.

Podívejte se na video

Toto video používám se svými studenty ve výuce, když je učím o etice sociální práce s postiženými. Tato přednáška Stelly Young je o tom, proč není dobré se na postižené dívat jako na ty, kdo mají ostatní lidi inspirovat. Anglicky, ale jdou nastavit české titulky.

Stella Young: I am not your inspiration, thank you very much.

https://www.ted.com/talks/stella_young_i_m_not_your_inspiration_thank_you_very_much